Rozhovor - Senátorky 2011

Rozhovor s Vlastislavem Čiháčkem - nejlepším českým jezdcem trialu profesionální federace UCI
Sám bych si pod kolo nelehl, smál se "skokan" Čiháček
Na letošních Senátorkách předvedl jeden z nejlepších kousků, které sklidily aplaus návštěvníků. Vlastislav Kabeláč Čiháček, nejlepší český jezdec trialu profesionální federace UCI, přeskakoval s dalšími závodníky nejen umělé, ale i lidské "překážky". Ve chvíli, kdy se kolo přeneslo vzduchem i nad čtyřmi ležícími dobrovolníky naskládanými na sebe, se tajil dech...

Co vás vlastně na Senátorky přivedlo?
"Myslím, že takové akce jsou dnes dobré, jsou zapotřebí. A je fajn se jich zúčastnit, proto jsem rád i s ostatními kluky přijel. Stačí nám, když divák zatleská, člověk potřebuje, aby to, co děláme, lidem udělalo radost. O tom jsou exhibice, které vedle závodů děláme."

Přitom jste měl ještě krátce před příjezdem náročný program, je to tak?
"Přijel jsem z Itálie, kde se konalo mistrovství Evropy. Musím říct, že výsledek byl pro mě osobně hodně špatný, ale pro Čechy hodně dobrý. Jeli jsme jako největší česká výprava v novodobé historii v počtu šest jezdců. Kolega Roman Chvojka skončil patnáctý, já šestnáctý, Marek Petrásek sedmnáctý... Naskládali jsme se za sebe. Bohužel jsem neměl techniku, jel jsem na kole, které není úplně standard, i když jsem z toho vymáčkl, co se dalo. Skončil jsem o nějakých pět míst jinde, než bych měl. Jinak příjemně překvapil Petr Jeřicha, který skončil osmnáctý v kategorii Elite 24´´."

Na Senátorkách jste kromě jiného s kolem létali přes dobrovolníky, kteří leželi na zemi. Jste opravdu tak ledově klidný, jak při tom vypadáte? Jestli tedy můžete s pravdou ven, abyste měl příště zase koho přeskakovat...
"Za sebe jsem si jistý, už to dělám dlouho. Už jsem odjel pár set takových exhibic. Člověk samozřejmě nemůže zaručit, že nepraskne řetěz, ale to se nemá říkat. (usmívá se) Je to standardní věc, kterou zvládne skoro každý. Jediný rozdíl, ze kterého se poznají jezdcovy zkušenosti, je, že já skok udělám třeba rychleji, plynuleji nebo se k člověku víc přiblížím. Někdo třeba nejezdí ani závody, ale jen tyhle exhibice."

Jaké máte reakce od lidí, které přeskočíte?
"Já se většinou neptám..." (usmívá se)

To se nedivím. Ale asi jsou na nich jejich pocity poznat, že?
"No, bojí se, ale nezbývá jim nic jiného než vydržet. Já bych si tam sám nelehl..."

Jak často při téhle odvážných představeních dojde na bolestivý pád?
"Na exhibicích je pravděpodobnost dvě tři procenta, že by se mohlo něco stát. Přesto, že může selhat technika, prasknout řetěz, ta šance je opravdu malá. Ale na závodech je to něco úplně jiného. Tam do toho člověk jde po hlavě a pády k tomu prostě patří. Takže i když říkám, že se v našem sportu nepadá, už jsem si zlomil nohu a zápěstí."

Jaký je vůbec váš nejcennější kousek, který dokážete na kole předvést?
"Nemám nic, na co bych byl nějak zásadně pyšný. Maximálně skok bokem přes pásku, v něm mám i nějaké rekordy, ale více se soustředím na závody. Pyšný jsem spíš na to, že jsme náš sport někam dotáhli, že jsem si splnil dětský sen být na vrcholu. Začínali jsme z nuly, ale v posledních dvou třech letech jsme zajeli dobré výsledky a dostali se do top dvacítky závodníků. A pokud se nám spolu s ostatními nepovede být úplně nejlepší, pojedou ve špičce kluci, kteří přijdou po nás."

Mimochodem, jaký máte rekord při skoku přes pásku, který jste na Senátorkách také předvedl?
"Když ono se to každý měsíc mění... (směje se) Oficiálně je to 130 centimetrů. Světový rekord je na úrovni 142 centimetrů."

Zvládne jezdec všechny exhibiční kousky, nebo se specializuje na jeden vybraný?
"Třeba právě skok přes pásku je něco jiného než přes pevnou překážku, a jsou jezdci, kteří zvládnou jen jedno. Ale já se právě pokouším jezdit úplně všechno. Snažím se dělat skoky z rozjezdu, kdy se člověk rozjede proti překážce, v bokovce skákat na obě strany, a stejně silný chci být i v jiných disciplínách. Mým cílem je být univerzální. To je podle mě nejlepší."

Poslyšte, může vůbec normální smrtelník zkusit něco podobného, co děláte vy?
To, co děláme, tedy trial, si může zkusit každý, i postižení. Jezdí se v hodně podobách od aut přes motorky po jednokolky a podobně."

Obdivuhodné věci předvádějí pro změnu na motorkách freestylisté jako Petr Kuchař. To vás nelákalo?
"Já jsem na motorce začínal, v klasickém mototrialu. ale nebavilo mě to. Motorka moc křičela. Tohle je pohodlnější, člověk strčí kolo do auta a nemusí se o nic starat."

Dříve jste jezdil kategorii bike trial, ale "přestoupil" jste do trialu pod federací UCI, kde se dotýkáte překážek jen plášti kol, a ničím jiným. Dá se říct, že jste šel těžší cestou?
"Jde spíš o prestiž a konkurenci. Dříve byl top bike trial, bylo to nejlepší, co mohlo být. Je to podobné jako v boxu, kde je několik federací a prestiž se postupně přelévá mezi nimi. UCI ježdění je úplně jiný sport. A taky profi sport. Bike trial je více orientovaný na děti, víceméně v téhle kategorii jezdí třeba devět špičkových jezdců v nejvyšší kategorii, zatímco nás je třeba padesát šedesát. Profesionálové odešli do UCI a v současnosti je tam největší konkurence."

Zvažoval jste hodně, kterou kategorii jezdit?
"V bike trialu jsem dosáhl toho, čeho jsem dosáhnout chtěl. Mistr světa jsem sice nebyl, skončil jsem nejvýš druhý, ale nebyl jsem si úplně jistý tím, jestli jezdit dál, protože jsem skokan. To v bike trialu není podstatné, tam je to o technice po pedálu, po lyžině, což si nemyslím, že úplně zvládám. Ale hlavní impulz byl ten, že v bike trialu se přestala jezdit horská kola. Respektive v nich nebyla vytvořena odpovídající kategorie. V UCI je všechno oddělené, všechny sekce a obtížnosti jsou diferencované. A hlavně je to skokanský sport, to mi prostě vyhovuje."

Takže skoky vás baví nejvíc? Je to ten pravý adrenalin?
"Ze začátku to tak určitě bylo. Drželo mě to nahoře. I když co si budeme namlouvat, kdybych jezdil dál bike trial na úrovni, na jaké teď jezdím UCI, bojoval bych o tituly. V UCI nám bohužel svět trochu utrhl, konkurence je tvrdší, takže se v současnosti pohybujeme maximálně ve světové top dvacítce. Ale na počet jezdců, které tam máme, je to podle mého názoru dobré."

Jak se dá svět dohnat? Hraje stejně jako v jiných sportech klíčovou roli skutečnost, že zahraniční jezdci mají lepší finanční a materiálové zabezpečení?
"Na téhle úrovni to určitě hraje roli. Kluci, kteří jezdí top desítku, na kterou nyní žádný Čech nemá a myslím, že ještě dlouho mít nebude, jezdí sedmkrát v týdnu, nechodí do práce, jsou to profesionálové se vším všudy. Já mám asi nejlepší podporu z našich jezdců, a stejně do práce musím chodit. I když mám stejné kolo a taky jezdím exhibice. Jenže oni mají dokonalou přípravu, využívají služeb psychologa, fyzioterapeuta a tak dále. Tyhle věci si nemůžu dovolit a nezvládám to ani časově. To, jak se jezdí ve Francii, v Německu nebo ve Švýcarsku, je někde naprosto jinde, než co je možné u nás. Vedle peněz je to ale i o čase, který sportu můžete věnovat."

Jak se vlastně živíte?
"Mám společnost na IT zabezpečení firem, plus grafiku, design, dovoz elektronických prvků ze zahraničí, o víkendech exhibice a organizování akcí."

Mimochodem, hodně zaujme, že vedle příjmení Čiháček používáte i rodné příjmení vaší manželky. Proč tomu tak je?
"Dalo by se říct, že je to výraz vděčnosti. Já jsem ten, kdo toho domů přinese míň, tak považuju za správné, aby jméno rodiny bylo vidět. Mám podporu rodin z obou stran, tak jim to chci alespoň takhle vrátit."

[Štěpán Filípek, Nadační fond Cesta naproti]